Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.
1) Proč nemáte rád Západ?
„Alexandře Geljeviči, jestli to dobře chápu tak máte negativní přístup k Západu, obzvláště Americe. Ale jejich kultura je vyspělejší než naše. Tím nemyslím jen jídlo nebo průmyslové výrobky, ale i služby a životní styl. Neusilujete o návrat zpět do doby, kdy jsme byli v izolaci?“ (Anna Vasiljevna Varenikova, Moskva)
Dugin: Hodně jsem cestoval po Evropě a mluvím několika evropskými jazyky. Tudíž jsem měl možnost poznat různé evropské země nejen povrchně, ale i uvnitř. Pod naleštěnou fasádou a pozlátkem se ukrývá zcela jiná realita – odcizení, ekonomický diktát, individualismus, úpadek kolektivní soudržnosti, deformace a ztráta duchovních hodnot. Západ je nám zcela cizí, kulturně i ideologicky, bez ohledu na to, jaká momentálně panuje politická situace v Rusku. Přečtěte si díla Dostojevského nebo Leskova. Oba nenáviděli Západ a západní systém, ačkoliv téměř jistě nebyli komunisty. Podívejte se například na díla Limonova, Medveděva, Maximova, Zinověva, Mamlejeva. Vedli pohodlný život uvnitř západního systému, avšak jen do doby, než si uvědomili, že emigrace byla fatální chybou a že Západ představuje pro Rusa smrt. Je hrozné a ponižující vidět hrůzu v očích lidí Západu, když otevřou schránku. Ty nekonečné účty, dluhy, jak vše musí platit – telefon, vodu, vytápění, klimatizaci, vzduch… Pro ruskou duši, stejně jako pro celou eurasijskou povahu, je západní styl života stísněný, utlačovatelský a zbytečný. Není náhodou, že jsme se obrátili k Západu zády po dobu tisíc let, kdy jsme si drželi vlastní způsob života, vlastního ducha. Přál bych si, aby Rusové poznali Západ na vlastní kůži – na celém světě není lepší vlastenecká, nebo dokonce nacionalistická „protiléčba“ proti Západu, než vlastní, prožitá zkušenost.

I přesto však nejsem zastáncem úplného přerušení našich vztahů se Západem. Myslím, že by měly být udržovány na určité úrovni. V současné době je nejdůležitější pro Rusko stát si za svým, uhájit nezávislost před agresivním Západem, který stojí proti nám a postupuje plíživě – s jeho agresivní pseudokulturou, zhovadilou ekonomikou a NATO. Je mi velice líto, že mezi našimi lidmi o tomto dění panují stále ještě nějaké pochybnosti a iluze.
2) Eurasianismus a sionismus
„Alexandře Dugine, vašimi ideami o Eurasii a spojení pravoslavného křesťanství s islámem totálně zaneřáďujete ruské nacionalistické hnutí a odvádíte nás od našeho boje s našimi hlavními nepřáteli – Kavkazany, islámskými fundamentalisty a sionisty. Rusko má spojence na Západě – a to právě v Americe, árijském národu. Vy však po nás chcete, abychom vedli se Západem válku a uzavřeli mír s černými. Jak se opovažujete označovat za nacionalistu?“ (anonym, Petrohrad)
Dugin: Tento druh kritiky jsem slyšel již mnohokrát. A to nejen v anonymních dopisech, ale i na stránkách vlasteneckého tisku. Myslím, že ruští vlastenci se budou muset naučit myslet v geopolitickém měřítku. Nepočítat jen s „nacionalistickými“ nebo slavjanofilskými mýty, ale i s chladnou realitu skutečných sil. Mezi tyto síly patří například gigantický atlantický blok, který strategicky ovládá celou planetu. Vedle něj zde máme konstelace států, národů a náboženství, které se zkouší postavit tomuto monstru, jakkoli se jejich odpor může jevit zmatený nebo slabý. I to nejjednodušší porovnání strategických, vojenských, geopolitických, ekonomických a demografických zdrojů dává matematicky jasný výsledek – nejen vítězství, ale i zažehnutí skutečného boje za nezávislost od atlantického diktátorství závisí na bezprostředním vytvoření mezikontinentálního eurasijského bloku. Rusko je jediným možným centrem tohoto bloku, do budoucna však nelze reálně nic plánovat bez zapojení dalších „velkých prostorů“ (obzvláště protiamericky orientovaného islámského světa). Všechny řeči o „čistotě slovanské rasy“, o „krvi“ nebo „etnických čistkách“ za těchto podmínek jsou nejen nemorální, ale i nezodpovědné, obzvláště vůči ruskému lidu.
Co se týče mýtu o „jednotě bílé rasy“ – jde o úplnou utopii, která vedla nejen k holocaustu Židů, ale i genocidě Slovanů. Pozůstatky Třetí říše jsou základem pro tuto podřadnou, vzájemně si odporující a zcela falešnou koncepci. Anglosaský svět je jednou sociopolitickou a kulturní realitou. Obyvatelé Střední Evropy jsou do určité míry odlišní. Východní svět pravoslavného křesťanství a Slované jsou třetí realitou. Zastávám názor, že je nám mnoho barevných lidí Eurasie tisíckrát duchovně a kulturně bližších, než Američané. V tomto stoprocěntně souhlasím s Lvem Gumiljovem.
Jsem však zásádně proti sionismu. V prvé řadě, toto hnutí je v přímém rozporu s židovským tradicionalismem, kdy základní sionistické dogma je v protikladu k třem základním talmudským principům: 1) Nepovstat proti lidem, mezi kterými Židé přebývají; 2) Nezaložit Svatou zemi před příchodem Mesiáše (Mošiach); 3) Neurychlovat konec času. Kdokoli, kdo poruší tyto zásady nemůže být považován za Žida v náboženském, mystickém významu slova. Více informací o tomto přináší knihy newyorského rabína Mayer-Schillera. Mayer-Schiller není pouze nejvyšší autoritou současného judaismu, je i maggid shiur, což má pro judaisty skutečný význam.
Zadruhé, stát Izrael slouží již od počátku coby strategická základna militantního atlanticismu (původně britského, nyní amerického) na Středním Východě.  Co se týče systému hodnot je tento stát ideologicky i politicky kapitalisticky orientován a pozápadněn. Tyto hodnoty jsou pak v přímém protikladu k ruskému světonázoru, stejně jako k celé myšlence eurasijské geopolitiky.
Nicméně jsem však zcela proti rasistickým antisemitským názorům.

3) Má tvorba
„Děkuji za vaše knihy, články, přednášky i rozhlasové rozhovory. Je škoda, že jste neuspěl ve volbách, ale my jsme byli i tak v duchu s vámi. Přesto se musím přiznat, že o vás víme jen velice málo. Vaše texty vdechly čerstvý život do naší víry v Rusko, v naši budoucnost. Kdyby v této zemi byli u moci lidé jako vy, možná by se tu žilo lépe. Spolu s manželem čteme všechno, co jsme od vás schopní najít. Tuším ale, že o velké části vaší tvorby vůbec nevíme. Kolik knížek jste celkem napsal, které noviny otiskují vaše články a kdo je vaším vydavatelem? Proč skončil váš televizní pořad „Dějinné cykly“? Proč byl zrušen plánovaný pořád „Jsem vůdce“, kde jste měl vystupovat s Igorem Šafarevičem? Prý teď máte blízko k Limonovovi a opustil jste list Zavtra, je tomu skutečně tak?“ (Lidia Zabrodinová, 24 let, studentka na Vysoká škola kultury N. A. Lvova, Tver)
Dugin: Napsal jsem následující knihy: Stezky absolutna (/Пути Абсолюта/ o metafyzice), Hyperborejská teorie (/Гиперборейская теория/ o nejranějších písemných památkách lidstva), Konspirologie (/Конспирология/ o spikleneckých teoriích a tajných spolcích, obálka této knihy se zednářskou svastikou se objevila v předvolebních klipech organizace Náš domov – Rusko), Konzervativní revoluce (/Консервативная революция/ sbírka článků o politice) a Cíle a poslání naší revoluce (/Цели и задачи нашей революции/ filozoficko-ideologický pamflet). Další dílo, Eurasijská mystéria (Мистерии Евразии), vyšla ve Španělsku (brzy by měla být dostupná i v Rusku), v Itálii pak Kontinent Rusko (Континент Россия). Kromě nich jsem nedávno dokončil dvě publikace, jednu o pravoslaví, druhou o národním bolševismu. Každým dnem by pak měla spatřit světlo světa také má velká kniha o geopolitice: Geopolitická budoucnost Ruska.
Jsem také výkonným redaktorem časopisu Elementy (/Элементы/ zatím vyšlo sedm vydání, na osmém se pracuje) a „almanachu“ Nejdražší anděl (/Милый Ангел/ zatím dva svazky, na třetím se pracuje), plném nejen mých článků, ale také překladů, komentářů, recenzí a zajímavých rozborů. Kromě toho jsem ředitelem nakladatelství Arctogaia /Арктогея/, které se soustředí na tradicionalismus (Evola, Guénon) a mysticismus (Meyrink). V současnosti se mé příspěvky objevují také skoro v každém vydání Limonky (Лимонка). Společně s mým přítelem a kolegou Eduardem Limonovem jsem aktivní v Národně-bolševické straně. Mé televizní pořady Záhady naší doby a Dějinné cykly se staly obětí jisté formy cenzury, jelikož mé názory se úplně neshodují s postoji starovlastenců nebo liberálních demokratů. Moje spolupráce s novinami Zavtra (Завтра) je minimální, byť chovám značné sympatie k (šéfredaktorovi) Prochanovovi. Bohužel mám dojem, že Zavtra ztratily svou někdejší „šťávu“, nonkonformitu, energičnost. Jeho předchozí noviny Den (День) bývaly bez stínu pochybností nejlepší, nejupřímnější, nejradikálnější a nejchytřejší noviny v Rusku. Tuto vysokou laťku se myslím poslední dobou moc nedaří překonávat, ale nechci mluvit špatně o svých přátelích.
4) Nejvyšší zednářský trůn
„Dugine, seš zkurvenej zednář, dost možná i něco horšího. Nikdo nerozumí těm sračkám, co píšeš a posraný demokrati ti lezou do prdele a otiskují ty tvý píčoviny – a ta láska je opětovaná, hm? Himmler byl zednář 33. stupně, jak to máš ty? Říkáš, že máš k „zednářství mnohoznačný postoj“. No jasný, rozumíme. „Mnohoznačný“. Takže ses odkopal jako zednář a proto „nesměřuješ vůči zednářství tvrdou kritiku“. Jen „směřuj“, my to snesem‘… Za ty sračky ti platěj‘ ze Západu. Jen počkej, nakopem‘ ti prdel. Proto se paktuješ se zmrdama jako Limonov a Kurjochin. Jasný zednáři“. (Národně-vlastenecká fronta, Moskva)
Dugin: Mnozí lidé bohužel smýšlejí podobně jako tento mladý gentleman z takzvané Národně-vlastenecké fronty. Odpovědí, v nichž jsem se snažil vysvětlit, že zájem o zednářství se nutně nerovná členství v lóži, jsem přinesl ažaž. Zednářství je vpravdě složitý fenomén, plný protikladů, paradoxů a nečekaných souvislostí. Jedná se o jev svého druhu, v němž se politika blízce dotýká teologie, ateismus a racionalismus mají blízko k mysticismu, nacionalismus k rovnostářství, humanismus se potkává s diktaturou a hierarchií atd. Řada radikálních odpůrců zednářství vzešla ze zednářských kruhů – ale i opačně: nejeden nepřítel zednářství se stal „bratrem“.
V zednářství se vždy potkávaly a střetávaly přinejmenším dvě hlavní linie – „vřelá“, zaměřená na duchovnost a mysticismus a „studená“ s důrazem na racionalitu, skepticismus a kariéru. Ti s horkými hlavami organizovali revoluce, studené prvky zas spolupracovaly se systémem. Zednářství postupem času přijalo všechny podoby západní duchovnosti, které nebyly přímo spjaté s tím nejúzkoprsejším papežským katolicismem. Totéž bychom ale mohli říct o templářích, hermetických bratrstvech, magických kroužcích i všech dalších podobných předchůdcích zednářství. Do jisté body (konkrétně do reforem Petra Velikého, konce patriarchátu, pravoslavného dogmatu o „symfonii mocí“ i eschatologické svatosti pravoslavného státu) v pravoslavném světě nic podobného neexistovalo, jelikož všechny duchovní výrazy byly soustředěny v rukou církve, jejíž význam byl od toho západního zcela odlišný. Mám tím na mysli, že evropské zednářství od 17. století přijímalo celé spektrum nekatolické duchovnosti a myšlení. Přirozeně je to ohromný záběr. Nikoliv náhodou toužili mnozí ruští a řečtí pravoslavní kněží, které poslali pracovat na Západ, spíše po styku se zednáři a okultisty, než s omezenými a intelektuálně totalitárními katolickými hodnostáři.
Neoznačuji ale zednářství za něco pro Rusko přínosného a potřebného. Pro nás zůstává nejdůležitější pravoslavné křesťanství. Na Západě to mají jinak: katolicismus, nemluvě už vůbec o protestantismu, jsou zcela nezajímavé. V pravoslaví to ale není tak jednoduché: podíváme-li se na duchovní dědictví naší církve, zrak nám strhává relativně nedávná předrevoluční romanovská éra. Zaměříme-li se ale více na stav pravoslaví, o nějaký zlatý věk se nejedná – to spíš o epochu zhroucení hodnot církve. Za co může stát svatý synod, když v jeho čele stojí ateisté!? V našem případě tedy není pravoslavná tradice čímsi připraveným, ale posláním, které je třeba naplnit. Při tom lze využít i díla západních nekatolických tradicionalistů.
Mí přátelé Limonov a Kurjochin mají své vlastní postoje, utvářené jejich osobními zkušenostmi s duchovními otázkami. S jistotou mohu jen popřít jakýkoliv jejich vztah k zednářství. Popravdě řečeno považuji idiotsky zjednodušené osočování lidí a žonglování s primitivními, zcela nepodloženými obviněními za rozšířený neduh nacionalistického hnutí. Stupidita zmatených myšlenek vždy postačí k tomu vymalovat někoho úplně načerno. Někdy se mi tváří tvář téhle nechutné paranoi ani nechce věřit vlastním očím… Imaginární „zednáři“, „Židé“ za každým stéblem trávy, paranoia, stihomam – všechno to jsou způsoby, jak se smířit s vlastní neschopností činu, leností a nekompetentností, banální psychologické modely. Realita je ve skutečnosti mnohem zajímavější než nějaké zaprášené mýty starých teroristických organizací.
Dnešní vlastenecké hnutí lze myslím rozdělit na dva (nestejné) tábory: ty, kdo čtou Limonku, a ty, kdo ji nečtou. Ten první tvoří současní nacionalisté, prostí komplexů, střízliví a bez přehnaně paranoidních reakcí. Naneštěstí jsou ale v menšině. Druhá početnější skupina sestává ze stoupenců listu Molodaja Gvardija, toho nejhloupějšího z předrevolučního antisemitismu, šílených myšlenek Ruského vestniku, nebo (a to ještě v lepším případě) rétoriky brežněvovské netečnosti. Autor tohoto dopisu patří jistojistě do druhé skupiny, což je sice neblahé, ale nic s tím nenaděláme.

5. Tak jsi fašista nebo ne?
„…Dugine, v rozhovoru pro Knižní přehled se ti povedlo vyvléct bez odpovědi z otázky, jestli jsi fašista nebo ne. Četl jsem tvé články v Dnu a sledoval tvůj TV pořad Tajemství naší doby, kde jsi mluvil o nacistickém mysticismu. Zkus odpovědět jednoduše ano/ne a přestaň nás mást…“ (E. Podpol’ceva, Apreleka, 44 let.)
Dugin: Považuji za konzervativního revolucionáře a národního bolševika. To není tak úplně fašismus – přesněji řečeno je to od fašismu diametrálně vzdálené. Dějiny fašistických hnutí lze rozdělit na několik období, které se navzájem v mnohém liší nejen politicky, ale také filozoficky a ideologicky. V raném italském fašismu (který mám v oblibě, což se nijak nestydím říkat nahlas) byl patrný vliv avantgardy nejen v sociálních a ekonomických otázkách (syndikalismus, odbory), umění (D’Annunzio, Marinetti, Papini atd.), ale také třeba pravicovém hegeliánství, z něhož vzešla ideologie absolutního státu (Gentile), tradicionalismu a hledání esoteriků (Evola, Reghini) nebo velice fašistickém způsobu koexistence nihilismu a anarchismu (přímá akce, romantismus, exotika) s konzervativními ideály národa, etiky hierarchie a vojáckých hodnot. Po uzavření paktu s Vatikánem a obnově monarchie však převládla nuda, byrokratismus a šeď. Nakrátko se tento duch levicového republikánského fašismu objevil v letech 1943-45 v republice Saló (poté, co konzervativci zradili Mussoliniho Američanům), ale to už je jiná kapitola.
Zajímavá je podle mě taká raná fáze německého národního socialismu, jež si stále ještě udržovala silně socialistické prvky. Tento mladý národní socialismus byl socialistický, avantgardní, zaujatý ariosofistickou mystikou i filozofickými problémy nastíněnými konzervativními revolucionáři jako Ernst Jünger, Arthur Moeller van den Bruck, Carl Schmitt, Werner Sombart, Martin Heidegger, Hermann Wirth, Othmar Spann, Leo Frobenius, Friedrich Hilscher nebo Oswald Spengler. Toto defilé konzervativních revolucionářů považuji za jeden z nejvíce fascinujících fenoménů Evropy 20. století. V praxi je však Hitlerův režim upozaďoval – nebo přímo pronásledoval.
Rád bych ale tazatelce upřímně zodpověděl její dotaz: Mnohé intelektuální vhledy, myšlenky a ideologické konstrukce tohoto hnutí jsou mi velice blízké, v žádném případě je však nelze nazvat nacistickými ani fašistickými. Byli to „fašističtí disidenti“, jejichž myšlení ale pragmatickou, sebevražednou a zločinnou politiku moci, která vládla fašistické Itálii a nacistickému Německu, historicky přetrvalo.
6. Kardinál v rudém a hnědém
„Drahý Alexandře Geljeviči! S nesmírnou radostí jsem přečetl tvůj rozhovor pro Knižní přehled. Tvou tvorbu sleduji už delší dobu a jsem pevně přesvědčen, že tvé myšlenky skutečně mohou zachránit naši zemi před pohromou: zhroucením státu, hodování zločineckých klik a cynické devastaci národních hodnot. Řada nejdůležitějších myšlenek z tvých knih – ideologie velkého národa a státu (ovšem bez zabředání do šovinismu), duchovnost (ovšem prostá fanatismu a proselytismu), chladným rozumem vedené geopolitické úvahy (ale spojené s kulturou) a hluboké poznání Západu a jeho kultury (při zachování věrnosti Rusku a jeho kultuře). Jsem hrdý, že máme někoho jako ty. To, že se na tebe předáci našeho státu neobracejí pro intelektuální radu, je podle mě jejich zločinnou neschopností. Bedlivě jsem sledoval tvé zapojení do opoziční činnosti a účastnil se mítinků, které jsi uspořádal. S povděkem jsem zaznamenal, že lidé jako Prochanov, Zjuganov, Baburin a Alksnis naslouchali tvým radám, v poslední době ale jako by se cosi změnilo. Intelektuální opozice se hroutí, což si vykládám jako důsledek toho, že ses od nich odcizil a distancoval. To mě dosti znepokojuje. Pokud smíš, řekni, zda mám pravdu. Přeji ti všechno nejlepší, spoustu nových knih i vítězství, ne „šedým“, ale našemu „kardinálovi v rudém a hnědém.“ Valentin Provotorov, Moskva, 52 let)
Dugin: Velice si vážím podpory autora tohoto dopisu i mnohých dalších a jejich solidarity. Ano, zdá se, že jsme i s mnoha mými přáteli začali intelektuální opozici a jejím předákům vzdalovat. Není to ale kvůli mému rozhodnutí nebo neochotě spolupracovat. Opozice bohužel pohřbila svůj ideologický a mocenský potenciál. Zůstaly dvě politicky zcela nezajímavé, nudně konvenční skupiny v Dumě, jejichž pohlaváři překypují samochválou pokaždé, když někde sezobnou nejmenší drobeček pseudomoci a sžírané komplexy, které zadusily ty, kdo umožnili volební úspěch. V roce 1992 jsem ještě vyhlašoval, že přichází duchovní revoluce a že „rudohnědí“ jsou připraveni pozvednout se. Za tím vším se ale zavřela voda nejen pokusem o ozbrojený puč v říjnu 1993, ale už dříve odstartovanou duchovní proměnou. Jak se ukázalo, mnozí z předáků vzešli z prostředí bývalé nomenklatury. I ti, kdo se zdáli být pozitivní, se „odkopali“ jako intrikánští kariéristé, oportunisté – dokonce konformisté. Po volbách v roce 1993 pak už byl triumf prostřednosti nezpochybnitelný. Vstoupili jsme do období odcizení, pro periodu interregna typického. Opozice zhloupla a nijak se netajím svým zklamáním z vůdců ruské opozice, byť si o vládnoucích silách nedělám velké iluze. Úplně jednoduché to ale není. Bez ducha, vůle, cti a revoluce příliš dlouho neobstojíme. V současnosti to ale povede k otřesům a katastrofám, kdy nastane náš čas. Není před tím úniku. Rusko je příliš veliké, než aby se zadem vytratilo z jeviště dějin, bez boje, klimbající, chřadnoucí. K tomu nikdy nedojde. Nikdy.