Eurasianism

Exkluzívní rozhovor Červenobílých se Solimanem Muttim z Eurasijského uměleckého svazu

Naší vizí nás samých v multipolárním světě není národní stát nebo ideologický mocenský blok, nýbrž velký prostor strategického spojenectví v hranicích společné civilizace. V obecné rovině mohou být takovými póly Evropa, USA, Kanada, Mexiko nebo spojená Latinská Amerika, Velká Čína, Velká Indie nebo v našem případě Eurasie.
Hrozba absolutní kulturní, sociální, vojenské a ekonomické nadvlády ze strany antlantických sil bude více motivovat k vytvoření eurasijského kontinentálního bloku; sjednotit lid při zachování a podpoře jednotlivých entit (komunit) po vzoru starých tradičních říší v duchu boje za multipolární svět a vytvoření reálné alternativy bankrotujícího unipolárního západního modelu.
Niternou a skutečnou silou těchto vizí je spiritualita.
V myšlenkách Alexandra Dugina jsou citelné odkazy na představy Julia Evoly a René Guénona, protože metapolitika má zásadní vliv na navrácení sociologie a politiky do její opravdové podoby; do hluboce duchovní a transcendentní dimenze.
Toto spojenectví, o kterém hovoříme, jež je ve středu rozličných tradicí, kultur a náboženství musí být postaveno na odlišném praktikování a chápání politiky a ekonomiky, než jak tomu bylo doposud. V tom tkví jeho primární důležitost.
Ekonomika a politika musí být nazírány jako odraz vyšší reality a být chápány transcendentálně (nikoliv v náboženském slova smyslu). Jen tak můžeme člověčenství dodat jeho autentický rozměr. Je-li člověk schopen najít a obnovit rovnováhu na Zemi, může také obnovit spojení se sakralním, transcendentním a Absolutním.
Toto téma bych rád zakončil citátem od srbského spisovatele a básníka Borise Nada:
“Liberální ideologie je založena na přijetí univerzálního sobectví, a ve skutečnosti je jejím jediným legitimizujícím kritériem. Je to pragmatické a komerční. Je to legalizovaná korupce. Jak tomu čelit? Euroasijská odpověď je ideokracie: stát musí být budován od shora dolů, s primátem duchovního impulsu (…) Je to hierarchie ducha proti kšeftařství (…) Musíme vyhnat kupce z chrámu. Jen duch se může postavit všeobecné zkorumpovanosti liberalismu.”

Rozhovor s Alexandrem Duginem o krizi na Ukrajině

MO: Profesore Dugine, západní mainstreamová média a politici popisují současnou situaci na Ukrajině jako konflikt mezi proevropskou, demokratickou a liberální opoziční aliancí na straně jedné, a autoritativním režimem v čele s diktátorem, prezidentem, na straně druhé. Souhlasíte s tím?

AD: Znám podobné historky a považuji tuto analýzu za absolutně špatnou. Nemůžeme rozdělovat dnešní svět tak jako dříve za studené války. Narozdíl od toho, jak nám to prezentují západní média, zde není „demokratický svět“, který stojí proti světu „antidemokratickému“.

MO: Pokud máme těmto západním médiím věřit je vaše země, Rusko, jedním z center tohoto takzvaného „antidemokratického světa“. Rovněž se dočítáme, že Rusko a prezident Putin se vměšují do ukrajinské domácí politiky…

AD: To je zcela mylná představa. Rusko je liberální demokracie. Podívejte se například na ruskou ústavu. Máme demokratický volební systém, funkční parlament, systém volného trhu. Ústava je založena podle západního vzoru. Náš prezident Vladimír Putin vládne zemi demokratickým způsobem. Nejsme monarchií nebo diktaturou. Nejsme ani sovětský komunistický režim.

Okupace je okupace! Rozhovor s Alexandrem Duginem o Německu

Vůbec se nad touto situací nepozastavuji. Po druhé světové válce bylo v Německu svobodné myšlení, obzvláště pak o vztazích k okupačním mocnostem, absolutně zapovězeno. Před rokem 1945 jsme mohli zaznamenat národně orientované myšlení o osudu Německa, a to ve všech politických táborech. Komunisté, sociální demokraté, liberálové, národní konzervativci a nacionální socialisté – ti všichni měli německý národ ve středu svých myšlenek. Německý patriotismus nebyl vůbec vynálezem nacionálních socialistů, jak si to dnes myslí mnoho Němců. Národně orientované myšlení v politice můžeme nalézt i u ostatních zemí jako Francie, Spojené státy, Velká Británie nebo Rusko. Je to zcela normální, myslet národně. Bylo to i do roku 1945 také německou tradicí. Po roce 1945 byl tento způsob myšlení v Německu zakázan a hanoben. Němci byli náhle povinni myslet v rámci „lidstva“, „mezinárodního společenství“, „západních hodnot“ a dalších kosmopolitních termínech. Převýchova v poválečném období měla zajisti, že nová německá elita nebude pracovat na vytvoření svobodného a nezávislého Německa. Úplná absence jakékoli možnosti národně orientovaného myšlení v německé politice byla zapříčiněna sovětskou okupační mocí v NDR a americkou okupační mocí v NSR. Němci byli vychováváni v protiněmeckém způsobu myšleni. Nemůžeme tedy očekávat od německé elity nebo inteligence, samozřejmě s pár výjimkami, jakékoli německé národně orientované myšlení. Neměli bychom se tedy vůbec divit, že němečtí politikové a intelektuálové mluví o „přátelství“ a ne o „zájmech“, když přijde řeč na vztahy s okupačními silami. Pokud nějaký německý politik opustí tuto sféru, je okamžitě umlčen Němci, kteří tuto protiněmeckou sféru myšlení obhajují. Je to určitý druh duševního a intelektuálního „gulagu“ nebo „koncentračního tábora“. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsou Američané veliteli tohoto tábora a německá elita hraje roli „kápů“, táborové policie. Měli byste tuto situaci přijmout, nebo proti ní povstat. Na povstání je stále ještě moc brzy, ale jistě k němu v budoucnu dojde.

Eurasijství v ruském politickém myšlení

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Politická teorie a geopolitika A. G. Dugina

Po rozpadu Sovětského svazu se v Rusku v reakci na změnu mezinárodního prostředí začala rozvíjet celá řada teoretických přístupů, které se pokoušely vyjadřovat k úloze, kterou by Rusko mělo v nové mocenské konfiguraci hrát. I přes výraznou polarizaci, jakou je možné v průběhu 90. let vysledovat mezi ruskými odborníky, politiky i veřejností, však došlo k obecnému konsensu v několika elementárních otázkách. Jednalo se především o názor, že Rusko by mělo zůstat velmocí se signifikantním vlivem na mezinárodní společenství, jako prioritní by měly být vnímány národní zájmy Ruské federace a shoda proběhla také v otázce restaurace geopolitiky, která se postupně stala značně respektovanou (a nejen) teoretickou koncepcí pro „exaktní deskripci“ a aktivní formování prostorové dimenze politiky (Sergunin 2000: 45).