Významný ruský pravičák blízký patriarchovi: USA založené na zednářství se chovají jako bolševici.

Všechny vnitřní touhy, které Freud nazývá libidem, mají být osvobozeny, aby přišel zlatý věk štěstí a aby zvítězila světová revoluce. Podle revolucionářů mají být uvolněny všechny vnitřní tužby, které v křesťanské civilizaci nazýváme hříchy. Obecná morálka, křesťanské a rodinné hodnoty musejí být podle nich zničeny. Takže křesťanství je pro revoluci hlavním nepřítelem, který má být zničen. Mimochodem, maďarský komunista Georg Lucács, který byl ministrem školství v komunistické maďarské republice rad za Bély Kuna, byl prvním, kdo zavedl sexuální výchovu v maďarských školách, aby se zbavil křesťanství a vymyl mozky novým generacím. Frankfurtská škola připravila na bázi neomarxismu a neofreudismu intelektuální zázemí pro sexuální a drogovou revoluci šedesátých let a psychedeliku. Drogy jsou pro ně užitečné, aby osvobodily všechny vnitřní touhy a stejně jako v marxismu je proletariát utlačován buržoazií, tak v této teorii je jedinec utlačován křesťanskými tradičními hodnotami, které musejí být zničeny. Potom se chtějí kompletně zbavit jakékoli kolektivní identity – etnické identity národů a náboženské identity. Pak je zde transhumanistický projekt.

Začátek nové geopolitické éry.

 

JP: Jaké byly první ohlasy v ulicích po vyhlášení výsledků referenda?

MO: Krym zaplavila vlna štěstí. Lidé slavili v ulicích po celou noc. Byl to skvělý zážitek, obzvláště pro mě jako pro Němce, kdy jsem možnost znovu zažít jedinečnou historickou událost, poněvadž i my jsme byli znovusjednoceni v roce 1900…

JP: Kromě toho, že jsi skvělý novinář jsi také odborník na geopolitiku. Kam podle tebe směřuje dění na Ukrajině?

MO: Znovusjednocení Krymu s Ruskem je počátkem geopolitického tsunami. Poprvé od roku 1989/1990 se objevila vážná konkurence hegemoniální moci USA. Pravidla hry se náhle změnila. Rusko už není ochotno více tolerovat jakýkoli tlak Západu směrem na Východ. Znovusjednocení Krymu s Ruskem není dozajista koncem, nýbrž počátkem nové geopolitické éry.

Rozhovor s Alexandrem Duginem o krizi na Ukrajině

MO: Profesore Dugine, západní mainstreamová média a politici popisují současnou situaci na Ukrajině jako konflikt mezi proevropskou, demokratickou a liberální opoziční aliancí na straně jedné, a autoritativním režimem v čele s diktátorem, prezidentem, na straně druhé. Souhlasíte s tím?

AD: Znám podobné historky a považuji tuto analýzu za absolutně špatnou. Nemůžeme rozdělovat dnešní svět tak jako dříve za studené války. Narozdíl od toho, jak nám to prezentují západní média, zde není „demokratický svět“, který stojí proti světu „antidemokratickému“.

MO: Pokud máme těmto západním médiím věřit je vaše země, Rusko, jedním z center tohoto takzvaného „antidemokratického světa“. Rovněž se dočítáme, že Rusko a prezident Putin se vměšují do ukrajinské domácí politiky…

AD: To je zcela mylná představa. Rusko je liberální demokracie. Podívejte se například na ruskou ústavu. Máme demokratický volební systém, funkční parlament, systém volného trhu. Ústava je založena podle západního vzoru. Náš prezident Vladimír Putin vládne zemi demokratickým způsobem. Nejsme monarchií nebo diktaturou. Nejsme ani sovětský komunistický režim.

Okupace je okupace! Rozhovor s Alexandrem Duginem o Německu

Vůbec se nad touto situací nepozastavuji. Po druhé světové válce bylo v Německu svobodné myšlení, obzvláště pak o vztazích k okupačním mocnostem, absolutně zapovězeno. Před rokem 1945 jsme mohli zaznamenat národně orientované myšlení o osudu Německa, a to ve všech politických táborech. Komunisté, sociální demokraté, liberálové, národní konzervativci a nacionální socialisté – ti všichni měli německý národ ve středu svých myšlenek. Německý patriotismus nebyl vůbec vynálezem nacionálních socialistů, jak si to dnes myslí mnoho Němců. Národně orientované myšlení v politice můžeme nalézt i u ostatních zemí jako Francie, Spojené státy, Velká Británie nebo Rusko. Je to zcela normální, myslet národně. Bylo to i do roku 1945 také německou tradicí. Po roce 1945 byl tento způsob myšlení v Německu zakázan a hanoben. Němci byli náhle povinni myslet v rámci „lidstva“, „mezinárodního společenství“, „západních hodnot“ a dalších kosmopolitních termínech. Převýchova v poválečném období měla zajisti, že nová německá elita nebude pracovat na vytvoření svobodného a nezávislého Německa. Úplná absence jakékoli možnosti národně orientovaného myšlení v německé politice byla zapříčiněna sovětskou okupační mocí v NDR a americkou okupační mocí v NSR. Němci byli vychováváni v protiněmeckém způsobu myšleni. Nemůžeme tedy očekávat od německé elity nebo inteligence, samozřejmě s pár výjimkami, jakékoli německé národně orientované myšlení. Neměli bychom se tedy vůbec divit, že němečtí politikové a intelektuálové mluví o „přátelství“ a ne o „zájmech“, když přijde řeč na vztahy s okupačními silami. Pokud nějaký německý politik opustí tuto sféru, je okamžitě umlčen Němci, kteří tuto protiněmeckou sféru myšlení obhajují. Je to určitý druh duševního a intelektuálního „gulagu“ nebo „koncentračního tábora“. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsou Američané veliteli tohoto tábora a německá elita hraje roli „kápů“, táborové policie. Měli byste tuto situaci přijmout, nebo proti ní povstat. Na povstání je stále ještě moc brzy, ale jistě k němu v budoucnu dojde.

Dopis americkému lidu o Ukrajině

Rusové pokládají Ukrajinu za součást Velkého Ruska (Великороссия). K tomu nedošlo dobytím, ale zrodem ruské státnosti právě v Kyjevě. Zde v 9. století vznikl náš národ i stát. Je to naše centrum, milované první hlavní město. Později, v 12. – 13. století, se Kyjevská Rus rozpadla na dva nejvýznamnější znesvářené celky. Haličsko-volyňské knížectví na západě a knížectví vladimirské (z něhož později vznikla Moskva) na východě. Celou oblast ovšem obýval jediný národ – východní Slované, ortodoxní křesťané. Vládci západních knížectví byli aktivněji zapojeni do evropské politiky, a tak měli více kontaktů a vazeb se západním křesťanstvím a relativně méně s východním. Titul velkoknížete náležel vládcům východních části a ti byli také považováni za vládce celé Rusi (ne vždy de facto, vždy ale de iure). V období mongolské nadvlády podléhaly východ i západ Zlaté hordě. Východní Rusko bylo jednotné kolem nové metropole Moskvy a po svržení tatarské vlády převzalo moskevské knížectví pozici regionálního hegemona, stvrzenou pádem Byzance. Odtud také pochází doktrína Moskvy jako Třetího Říma.

O ideologické dimenzi nadcházející války s Ruskem

Liberalismus bojuje proti všem formám kolektivní identity a typům hodnot, projektů, strategií, cílů, metod atd., které jsou kolektivistické nebo přinejmenším neindividualistické. Proto Karl Popper – jeden z nejvýznamnějších teoretiků liberalismu – ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé tvrdí, že liberálové by měli bojovat proti jakékoli ideologii nebo politické filosofii (od Platóna a Aristotela až po Hegela a Marxe), která zastává pozici, že společnost má mít či hledat společný cíl, hodnoty nebo význam. (Za zmínku stojí, že tato kniha je osobní biblí George Sorose). V liberální či otevřené společnosti má být každý cíl, hodnota nebo význam založen striktně na jednotlivci. Tak jsou nepřátelé otevřené společnosti  (což je synonymum pro západní společnost po roce 1991, která se stala normou pro zbytek světa) jasně vymezeni: hlavními nepřáteli jsou komunismus a fašismus, ideologie zrozené ze stejné osvícenské filosofie, které však mají neindividualistický koncept ve svém jádru – marxismus třídu, fašismus národní stát a nacionální socialismus rasu. Příčina konfliktu liberalismu se zbývajícími dvěma alternativami modernity – fašismem a komunismem – je tedy vcelku zjevná. Liberálové se považují za osvoboditele společnosti od fašismu a komunismu, dvou hlavních permutací explicitně neindividualistických forem moderního totalitarismu. Zápas liberalismu, pokud na něj nahlížíme jako na část procesu likvidace neliberálních společností, poté dává celkem smysl. Liberalismus stvrzuje svůj smysl na základě samotného faktu existence ideologií, které otevřeně popírají jednotlivce jako nejvyšší hodnotu společnosti. Je očividné, čeho se tento liberální zápas snaží dosáhnout – osvobození od svého opaku. To, že svoboda je v liberálním pojetí negativní kategorií, není plně chápáno. Nepřítel existuje a je jasně vymezen.

Usiluje Rusko o další světovou válku?

Na informaci, že Evropská unie kvůli ruskému jednání na Krymu a na Ukrajině uvalí sankce na 20 prominentních Rusů, jsem zareagoval: „To si snad dělají srandu!“

Režim každé země tvoří zhruba dva tisíce lidí – prezident, premiér, ministři a jejich náměstci, poslanci, senátoři, šéfové tajných služeb a jejich zástupci, velení armády a její klíčoví důstojníci, vrchní soudci, šéfredaktoři médií utvářejících veřejné mínění a prestižní novináři, někteří byznysmeni a bankéři. Prostě establishment. Chcete-li zničit režim, musíte tyto lidi buď odstranit, nebo oddělit od moci.

Říkal jsem si: Pochlapí se EU a uvalí sankce na dvě stě osob, nebo bude umírněná, a v takovém případě jen na sto? Odpovědí je pouze na dvacet. To je nebezpečné, protože takový nízký počet nemusí ruský režim odstrašit od dalších avantýr na Ukrajině, nebo například v Moldavsku.

Eurasijství v ruském politickém myšlení

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Několik poznámek k Alexandru Duginovi

 

Dnes již Alexandr Dugin o nacionálním bolševismu příliš nemluví, hlavně doma v Rusku, za to ruské státní zájmy zdůrazňuje natolik, že si loni německý „eurasijec“ Martin Schwarz (Eiserne Krone) kladl otázku, zda „je Dugin ještě vůbec náš?“ (Die Vision Eurasien. Jenseits von Nationalismus und Internationalismus). Odpověď byla kladná, i když Mezinárodní eurasijské hnutí, založené 20. listopadu 2003 za účasti delegací 22 států, stagnuje a Eurasijská strana Ruska představuje křehkou platformu neostalinistů, antikomunistických konzervativních monarchistů, ortodoxních fundamentalistů a fašistů. Supraetnické, nebiologické pojetí nacionality (Dugin říká imperiální=říšské) – vlastně ve smyslu SSSR nebo amerického „nationu“ – ji zároveň ostře dělí od představ nacionálně-socialistických skupin nebo etnocentrických iniciativ ruských neopohanských identitářů (Synergon-Rusko, Athenaeum aj.).

Obnova velmocenského postavení Ruska je tak konstantou Duginových snah („geopolitika místo marxismu-leninismu“ – v tom mu sekundují např. profesor Igor Panarin, děkan fakulty mezinárodních vztahů, nebo Natalie Noročnická s knihou Rusko a jeho místo ve světě). I když jsou jeho výklady značně heterodoxní, přejalDugin pravoslavnou ideu Třetího Říma. Vlastenectví a pravoslaví jsou totiž v Rusku dosud nejživější morální alternativou konzumní ideologie Západu, kde je dávno realitou i pro ty, kteří ji popírají.

Rozhovor s Alexandrem Duginem

Vážený pane Dugine, děkujeme za Vaši ochotu odpovědět na několik našich dotazů. Rád bych začal s otázkami k politické situaci a potom bych se blížeji zabýval apokalyptickou situací Ruska a následně celé zeměkoule. Tedy, má první otázka: Kdo je prezident Putin, co je jeho agenda a jaké jsou jeho vyhlídky?

Dugin: Na to se nedá tak jednoduše odpovědět. Putin je typický kágébák. To znamená vlastenec, etatista, zastánce velkoruské ideje. Na druhé straně je obklopen liberály a zápaďáky, na kterých je závislý. Prohlašuje, že Rusko je evropská země; obdivuje německou kulturu. Ale neskrývá averzi vůči světové politice USA.

Existují různé možnosti, jak se Putin může v budoucnu rozvíjet: na jedné straně osvobození od liberálních vlivů a směřování k euroasijské, nacionálně-sociální myšlence, anebo zachování status quo s nelogickým, čistě pragmatickým využíváním liberalismu spojeného s vlasteneckou rétorikou.

 

Politická teorie a geopolitika A. G. Dugina

Po rozpadu Sovětského svazu se v Rusku v reakci na změnu mezinárodního prostředí začala rozvíjet celá řada teoretických přístupů, které se pokoušely vyjadřovat k úloze, kterou by Rusko mělo v nové mocenské konfiguraci hrát. I přes výraznou polarizaci, jakou je možné v průběhu 90. let vysledovat mezi ruskými odborníky, politiky i veřejností, však došlo k obecnému konsensu v několika elementárních otázkách. Jednalo se především o názor, že Rusko by mělo zůstat velmocí se signifikantním vlivem na mezinárodní společenství, jako prioritní by měly být vnímány národní zájmy Ruské federace a shoda proběhla také v otázce restaurace geopolitiky, která se postupně stala značně respektovanou (a nejen) teoretickou koncepcí pro „exaktní deskripci“ a aktivní formování prostorové dimenze politiky (Sergunin 2000: 45).

Pokud jste globalista, jste naším nepřítelem

Na Západě převládá názor, že jste ruský nacionalista. Identifikujete se s tímto označením?

Koncept národa je konceptem kapitalistickým, západním. Jinak řečeno, eurasianismus se hlásí ke kulturním a etnickým odlišnostem a ne unifikaci na základě jedince, jak předpokládá nacionalismus. Náš postoj se odlišuje od nacionalismu poněvadž hájíme pluralismus hodnot. Bráníme ideje, ne naše společenství; ideje a ne naši společnost. Kritizujeme postmodernu, avšak ne pouze jménem ruského národa. Postmoderna je zející propast. Rusko je pouze jednou ze součástí tohoto globálního zápasu. Je jistě dúležitou součástí, nicméně ne však konečným cílem. Pro nás to znamená, že nemůžeme zachránit Rusko bez toho, že bychom současně nezachránili i celý svět. A obráceně, nemůžeme zachránit svět bez záchrany Ruska.